LOH Atény 2004 – Byli jsme tam … (4. díl)

Jak jsem v minulém dílu slíbil, dnes se pokusím popsat pocity z dalších sportovišť – volejbal, atletika, cyklistika, triatlon a box. Sice tento díl píši na poslední chvíli (upřímně, stejně jako ty předchozí), snad to nebude tak hrozné.

Další sportoviště, které jsme navštívili bylo „Peace and Friendship Stadium“, což byla bašta pro volejbalisty. Předešlý večer byl trošku náročnější, zejména pro mě (bude příběhem příštího posledního dílu), takže někteří z naší party vyspávali už v autobuse, potom v tramvaji a dokonce i na samotném sportovišti. Hala na volejbal působila jako velký, opravdu velký hangár, kde bylo uprostřed malé hřiště, kde „plácali“ volejbal. My jsme měli docela štěstí na zajímavý zápas Brazílie – Holandsko, tyto dva světové týmy předváděly skvělou hru, která sice některé spící členy naší bandy nedokázala vyburcovat, ale okolní tábory fanoušků řvali jako ... Koho nejvíce tento sport zajímal byl „velkej“ řehák, který nabral směr do hlediště dolů, co nejblíže hrací ploše. Jeho „zabijácká“ postava v ostře oranžovém oblečení (pozn. oranžová je národní barva Holandska) se docela zajímavě vyjímala mezi hloučkem žlutozelených poblázněných amazonek a divochů z Brazílie. Opravdu nás „velkej“ řehák zatáhl kousek od brazilského kotle. No divoši koukali, co to je za oranžového blázna, který si dovoluje přiblížit se jejich divoce vařícímu kotli, navíc když mluvil pro ně ještě divnou řečí s „řščš atd.“. Vzali to v pohodě a dál fandili svým borcům, kteří v zápase zvítězili.

Zajímavým sportovištěm, kam jsme se chtěli určitě podívat byl hlavní stadion „Olympic Stadium“, kde probíhaly atletické závody. Měli jsme naplánovány dva dny, nakonec z toho byl pouze jeden, protože na druhý den byly už jen dražší vstupenky za 50 éček. Tento jeden den byl první soutěžní den desetibojařů, jakmile jsme vstoupili do hlediště, měli jsme možnost sledovat první disciplínu – běh na 100 m a zrovna běžel Roman Šebrle. Takže jsme jen zahlídli na nějakých 250 metrů malou postavičku, jak běží, běží, běží a to je vše :-). Další disciplínou byl skok daleký, který byl mnohem blíže našemu „ležení“ v hledišti. Musím říci, že to je opravdu zážitek sledovat nejlepší atlety světa z nějakých 20 až 50 metrů. Borci odskákali do dálky své pokusy a pokračovali po oválu směr koulařský plácek. Další disciplínou byl hod koulí. Zde se nám podařilo dostat asi nejblíže sportovcům, byli jsme od Romana snad 5 metrů, řvali jsme, povzbuzovali, trhali vlajkami ... a podařilo se, Roman dosáhl v hodu koulí skvělý výsledek (ne, že by to bylo naším řvaním). Poté ovšem přišel nějaký pořadatel s hands-free, kam neustále mluvil a suše nám sdělil, že máme příliš velkou vlajku a musíme ji složit. Nám se to samozřejmě nelíbilo, takže jsme se s dotyčným chvíli hádali ... nakonec jsme kapitulovali a naší vlajku jsme museli složit. Po nějaké době desetibojaři odházeli a odešli do kabin, takže jsme se odebrali do centra.

Jmenoval jsem triatlon a cyklistiku, oba tyto sporty se odehrávaly poměrně blízko našeho kempu. Sice bylo krásné, že se „projížděli“ cyklisti a triatleti na kole po vozovce, která vedla k našemu kempu, ale to znamenalo, že nejezdila městská doprava k našemu kempu, takže jsme museli těch 15 kilometrů šlapat podél hrazení. Bylo to za klasických 40 °C, takže jsme pozorovali, jak se občas nějaký přikrčený cyklista prohnal kolem nás, občas jsme zaslechli i jméno českých závodníků, pak jsme to spojili s koupačkou na jedné pláži a doplazili se do jednoho občerstvení, které bylo už jen kousek od našeho kempu, zde jsme zakotvili, kde jsme v pohodlí sedačky, po ruce pivko sledovali dál časovku, pak jsme se dali do anglické konverzace s nějakým človíčkem, ze kterého se vybalil „zábavný“ Kanaďan :-), ale to už je úsměvný příběh pro další díl ... :-)

Nějaký další den jsme chtěli vyrazit do centra, ale opět se jely závody, tentokrát triatlonové, takže jsme vylezli nakonec, kde jsme povzbudili v jízdě naše dvě triatlonistky tuším Radová a Berková ... překvapení se nekonalo, vlastně ani nečekalo, takže se umístili někde na konci. Po závodech začaly opět jezdit autobusy, takže jsme vyrazili na další zajímavý sport a to byl BOX. Pro mě osobně to byl zážitek nad všechny zážitky z olympiády. Už při vstupu do „Peristeri Boxing Hall“ se nám zdálo něco divného. Všude byli policisté a vojáci, v ruce samopaly. Jsem si říkal, asi větší bezpečnost proti teroristum :-) joo, vešli jsme dovnitř, do tmavé ne zas tak velké haly, kde byl osvícen pouze ring ... a všude kolem nás seděli takový nadření a namachrovaní svalovci z různých států. No prostě, v hledišti seděli snad všichni bývalí boxeři světa a všichni prožívali každé utkání jako kdyby sami boxovali. Rozhazovali rukama, křičeli, občas pár metrů vyběhli ... no prostě blázni, kteří to berou smrtelně vážně. A my jsme tam tak tiše seděli, popíjeli pivko a sledovali nejen boxerský zápas, ale i ty gorily okolo nás. Ale to bylo nic ... jedním ze čtvrtfinálových zápasů byl zápas do nějakých 80 kg mezi domácím borcem a nějakým boxerem z Egyptu. Domácí fanoušci řvali jako blázni a Řek dokonce Egypťana mlátil hlava nehlava, vyhrával na body, pak se stala ovšem divná věc. Egypťan svému soupeři, zřejmě nečistým úderem lokte, přivodil krvavé zranění obočí, rozhodčí několikrát zápas přerušil pro ošetření a pak celý zápas skončil. To si nedovedete představit co se začalo dít v hledišti ... prostě malá pětiminutová válka ... všichni, kteří se cítili poškozeni, sáhli po všem co měli po ruce a to vrhali směrem k ringu, takže do osvětlené arény, kde ještě byli oba boxeři, rozhodčí, rozhodčí u stolu, prostě všichni, létaly kelímky s pivem, flašky od coca-coly, sendviče, pizzy, hamburgery, prostě všechno co bylo po ruce. Nechtěl bych být jedním z rozhodčích, neplánová pivní sprška, k tomu dostat do hlavy plnou flaškou od coly a na závěr přiletí na hlavu jeden nakousnutý sendvič ... Teprve tak po 5 minutách naběhli policisté a vojáci a vše uklidnili.

V příštím posledním krátkém dílu bude příběh s Kanaďanem a ... takový nudný závěr ;-)