LOH Atény 2004 – Byli jsme tam … (1. díl)

Je rok 2003 a Kamil S. (předem se omlouvám, že nemohu napsat celé příjmení tajemného Kamila S., protože si to nepřál) přichází s myšlenkou jet na Letní olympijské hry do Atén, první odhad nákladů byl stanoven na 50 tis. Kč na osobu …

… takto začala naše cesta do Atén, které zpočátku věřil jen „velkej“ řehák (Aleš Řezáč) a Kamil S. Tito dva pokušitelé začali před rokem lákat své známé, příbuzné a kamarády k cestě na olympiádu. Podařilo se jim zlákat asi 6 majetnějších příznivců olympijské myšlenky a několik méně zazobaných, kteří byli ochotni šetřit na tento velký výlet. Začalo se plánovat jak se tam pojede (autem, v pohodě, trajekt Itálie-Řecko), kde by se mohlo bydlet (bude tam milion kempů), na co všechno se podíváme (každý den 2 až 3 sporty), co tam bude levné (tekutiny), co drahé (potraviny) atd. Tyto plány se později ukázali jako zcestné. Rok 2003 byl u konce a odhodlaných olympijských fanoušků cestovat bylo asi 8 (já jsem ještě rozhodnut nebyl). Začal prodej vstupenek přes internet, takže Kamil S. objednal po šesti vstupenkách na dva dvojzápasy basketbalu.

Čas utíkal, přišlo jaro 2004 a začali se ozývat omlouvači a vymlouvači, naopak jsem se rozhodl já, že našetřím a pojedu také. Stačilo si přebrat za jak dlouho budou v Evropě další letní olympijské hry, kolik mi bude let a vůbec co bude. Takže jsem oznámil Kamilovi S., že se mnou může počítat. Konečný počet cestovatelů někdy na začátku července byl pět (Kamil S., velkej řehák, malej řehák (Petr Řezáč), wlk a já). Plánovaná cesta také změnila svůj charakter, našli jsme na internetu zpáteční letenku za 10.500,- s poplatky, takže cesta autem byla definitivně uzavřena (větší auto jsme stejně nesehnali), čímž jsme museli snížit náš plán proviantu a věcí, protože do letadla může osoba dát pouze zavazadlo o max. hmotnosti 23 kg. Co vzít s sebou byla zejména pro mne těžká otázka (nikdy jsem na delší zahraniční dovolené nebyl), takže později se ukázalo, že jsme vzali více jídla, přebytečné oblečení …, naopak málo tekutin, což jsme částečně později napravili ve freeshopu na letišti.

Ráno 15. srpna jsme vyrazili vozem Felicia combi, směr Praha-Ruzyně, což jsme zdokumentovali fotografií (tajemný Kamil S. nechce být ani na fotografiích, proto se omlouvám, že fotka je poněkud upravena).

Na letišti na nás již čekal „velkej“ řehák a mohli jsme se v klidu odebrat k odbavení a do letadla, které odlétalo po půl dvanácté. U odbavení byl malinkatý zádrhel u váhy zavazadla „velkýho“ řeháka, ono platíčko plechovek přeci jen něco váží, ale letištní obsluha to posléze přešla s úsměvem. Pro mne let letadlem byla velká neznámá, všichni spolucestující „kamarádi“, zejména Kamil S. mi všemožně podporovali např. „A už máš připravenej pytlík …“, „Toalety jsou za námi vzadu … “ a všemožně se snažili uklidnit můj žaludek při startu, což se jim nakonec nepovedlo, start i celý let jsem vydržel bez problémů. Musím dodat, že zcela jistě zkušený pilot měl při přistání v Aténách drobné potíže (z mého pohledu se letadlo třáslo a klátilo ze strany na stranu, opravdu jsem měl strach, že to pilot „položí“ na bok), ale nestalo se, poté nám oznámil, že jsme úspěšně přistáli na letišti v Aténách a přeje nám příjemný pobyt.

Pokračování v dalším čísle …